Bastion – nejpoutavější probuzení při konci světa

Nejspíš nikdo nepochybuje o tom, že případný konec světa by byl (krom jiného) dost dobrodružná záležitost. Že by to ale mohla být také výborná zábava, to už si ale myslí nejspíš jenom ti trochu ujetější z nás. A nebo Ti, kteří hráli Bastion. Právě Bastion totiž začíná koncem. Rozpadem, zmarem, zničením, chaosem. Hlavní hrdina, Chlapec (The Kid), se probouzí na ostrůvku levitujícím v prázdnotě, kousíčku země z roztrhaného starého kontinentu. A v ten samý moment, charismatický hlas vypravěče začne povídat jeho příběh…

Bastion je arkádovitá isometrická akce s mírnými rpg prvky. Těchto pár slov ale ani zdaleka neobsahuje vše, čím dalším tato hra je. Hlavně se totiž jedná o silný zážitek a pekelně zábavnou jízdu v jednom. A to nehledě na všechny škatulky, do kterých hry pro lepší uchopení strkáme. Síla této hry spočívá v tom, že snad každý její prvek obsahuje jak z části „návrat ke kořenům“ hraní a tak tedy retro osvědčené postupy, tak zároveň některé neokoukané nápady. Sjednocením těchto protikladných prvků se nám do rukou dostává hra univerzální pro každého hráče. Krajně jednoduchá na pochopení, ale také dostatečně hluboká a novátorská na to, aby hráče udržela. Vezměme si například příběh jako ilustraci toho všeho.

Ačkoliv normálně ve hrách svým dobrodružným putováním teprve ten opravdový příběh tvoříte, tenhle konkrétní už se stal. Jste jen někým, kdo ho může prostřednictvím starého muže vyslechnout a znovu prožít. Prvek ve hrách používaný jen zřídka (momentálně mě napadá jen Dragon Age II) zde tvoří hlavní páteř celé atmosféry, budované okolo této hry. Lehce zastřené povídání, které se ihned po začátku hry začne linout z reproduktorů, vás nepřekvapí ale jenom na začátku hry. Vypravěč totiž pružně reaguje na vaše akce, komentuje okolí a vlastně (z vašeho pohledu) také ovlivňuje běh hry. V praxi to vypadá tak, že pokud hrajete jak se od vás očekává, popisuje jenom vaší cestu, herní prostředí a nepřátele, které na ni potkáte. Jakmile se ale například zastavíte a nově získanou puškou samým blahem z jejího účinku rozstřelujete okolní prostředí na kousíčky, pronese něco jako: „Mušketa mu udělala takovou radost, že ji musel vyzkoušet na všem okolo a tak s její pomocí srovnal čtvrť se zemí.“ Někdy vám také nepřímo pomůže, například když z levitujících ostrovů tvořících se pod Chlapcovýma nohama spadnete do hlubin, pronese sarkasticky něco jako „Je pravda, že v tak nebezpečném prostředí se dá upadnout jedna dvě, Chlapec ale tehdy určitě nespadl…“ a objevíte se zpátky na zemi, trochu potrestaní úbytkem života.

Od samého začátku budete ale trochu zmateni tím, co se vlastně stalo nebo nestalo. Budete si muset počkat, dokud vám to nebude převyprávěno v tu vhodnou chvíli Takže není výjimkou, že si budete v hlavě klást otázky, proč okolní svět vypadá zrovna takhle a jak to celé začalo – ale pouze proto, abyste po čase hraní dostali odpověď v ten nejdůležitější moment. Zkrátka je znát, že onen vypravěč je zkušený a umí vybudovat napětí, takže samotná hra díky tomu nabízí plno příběhových i přímo herních zvratů. Není tedy příliš na místě prozrazovat to všechno a kazit tak onen jedinečný zážitek. Rozhodně ale lze alespoň přiblížit situaci, ve které to vše začíná. Jak jsem již naznačil, chlapec se probudí na malinkatém osamělém ostrůvku, levitujícím v prázdnotě. Když vykročí, pod jeho nohama se začnou z mraků vynořovat sutiny a doskakovat na svá původní místa. Chlapec totiž na zádech nese zvláštní artefakt, který dokáže na chvilku dodat energii existovat okolnímu světu, který byl zničen při (zatím) blíže nespecifikované pohromě, označené pouze „The Calamity“. První kroky ho po chvilce zavedou právě do Bastionu, což je taková poslední záchrana v časech nouze – levitující mechanismus mimo všechno, který měl sloužit jako taková Noemova archa ve chvílích potřeby. Chlapec to místo ale najde jen jako potrhaný ostrov, zničený, děravý a prázdný. Až na jednoho muže – právě náš vypravěč – u stroje, který slouží jako srdce celého Bastionu. Vaším úkolem je tedy prohledávat jednotlivé kousky zničeného světa a hledat v něm přeživší, relikty života před katastrofou, nové zbraně a hlavně krystaly obsahující energii schopnou Bastion uzdravit a znovu vybudovat.

Právě nakrmením srdce Bastionu krystaly přichází na řadu ony zmiňované rpg prvky. Můžete jejich sílu použít na stavbu pomocných budov, které celé putování ulehčí a nakonec celý Bastion zkompletují. Je zde například The Arsenal, sloužící jako zbraňový sklad pro všechny ty krásné a jedinečné kusy výstroje, které naleznete. S sebou do akce si totiž můžete vzít jen dvě zbraně a jeden speciální skill. Zbraní je deset a dají se postupně vylepšovat nalezenými mechanismy. To se zase děje v jiné budově, kterou si ale nejprve musíte postavit. Až se tak stane, máte opravdu velkou svobodu v tom, jak kterou zbraň personalizujete svým požadavkům. Například válečné kopí je možné použít k bodání okolo sebe, ale též jako vrhací zbraň na delší vzdálenost – a tak například přiděláte lepší rukojeť pro silnější úder a obětujete tak aerodynamičtější úchyt pro rychlejší vrhání. Každá zbraň má navíc svoje speciální místo, kam s ní lze chodit trénovat a plnit tak menší výzvy, které nejsou pro dokončení hry nutné, ale je za ně fyzická odměna a kromě toho i odměna pro vás, neboť se naučíte každou zbraň (se specifickými vlastnostmi) používat tím nejefektivnějším způsobem. Vše se ale netočí jen okolo zbraní, v Bastionu totiž postupem času postavíte i budovy přímo ovlivňující Chlapce samotného. Takže v The Distillery ho budete na cestu vybavovat kořalkami, které fungují jako pasivní bonusy, u monumentu ke vzpomínce oné katastrofy zase můžete  za odměnu „skládat mše“ (což je plnění nepovinných úkolů alá „sesbírejte tolik a tolik krystalů“ nebo „zabte deset nepřátel naráz jedním povedeným úderem“) a v chrámu si můžete hru ztížit tím, že na sebe připoutáte pozornost nějakého z bohů herního světa, který tak dodá nepřátelům nějaké dodatečné vlastnosti (například rychlejší útočení), ale vás za to odmění vyšším počtem získaných zkušeností za jejich likvidaci. To samotné nepovažuji ale za příliš nutné, levelování hlavního hrdiny se totiž odráží jen na malinko zvýšeném množství života a větší kapacitě oněch kořalek k pasivnímu bonusu. Síla útoků, nalezené předměty a zvláštní schopnosti totiž získáváte nehledě na Chlapcovu úroveň, takže mnohdy vůbec ani nebudete sledovat, jak moc nebo málo je měřák zkušeností naplněn a na kterém levelu vlastně jste.

Takhle obecně to možná nezní dost zajímavě nebo pestře, ale věřte mi, že se nebudete moci dočkat, jakou zbraň najdete příště a naopak o chvilku později se budete proklínat, že jste ji získali, protože se nebudete moci rozhodnout, jakou dvojici zbraní zvolíte. A to je právě to nejkrásnější na celé herní akci. Když jsem totiž konečně došel k rozhodnutí, která zbraňová kombinace je pro mě nejvhodnější a rozhodně nejsilnější a nejuniverzálnější, odmítal jsem jakoukoliv jinou a vylepšoval si tvrdošijně „to své“. A vše perfektně vyhovovalo mému hernímu stylu a já hrou proplouval mnohem snáz, než s čímkoliv jiným v Chlapcových rukou. Když jsem pak ale kvůli jedné nesouvisející věci pročítal diskuzní fóra o této hře, nakoukl jsem do tématu rozebírajícího právě ty nejlepší kombinace zbraní. A byl jsem šokován tím, že vůbec nikdo z přítomných tu mojí nepoužíval a že se mnozí naopak hádali o tom, že ta jejich je bezpochyby nejlepší a pronášeli erudované soudy o herní taktice a účinnosti (přičemž používal třeba přesně ty zbraně, se kterými mě hru vůbec hrát nešlo a dostával jsem na frak). Bastion má tedy ohromné plus za onen individuální přístup, který si můžete zvolit právě zbraněmi nebo posilujícím alkoholem (všem lidem, co kdy v životě zažili pořádnou kocovinu se omlouvám za toto jinak naprosto nesmyslné dvousloví ).

I když je hratelnost na výši a likvidovat nepřátele a prolézat všemožné kouty zpustošeného světa zábavné, Bastion bych hrál i v případě, že by tomu bylo naopak. Čistě pro onen požitek z grafiky a ozvučení tohoto epického kusu. Ačkoliv jsem tvrdošijným zastáncem toho, že hru tvoří hlavně hratelnost a na grafice záleží nejméně, tady musím přibrzdit a uznat, že na grafice a technickém zpracování záleží také. Stylizovaná kreslená grafika je totiž tak nesmírně krásná (obrázky nedokáží zachytit to kouzlo pohybu, takže pokud mi nevěříte teď, uvěříte po spuštění), že by hra bez sebemenších problémů obstála i jako konkurent „velkých“ titulů a ne jako indie hříčka. Pokud s vámi ale nepohne vizuálno, hudbě a zvukům se to podaří určitě. Tím hlavním, co uslyšíte, bude hlas vypravěče, který je tak charismatický, příjemný a dobře vybraný, že vám jeho poslouchání nebude vadit ani při delším hraní a naopak si na něj zvyknete natolik, že jiné hry vám bez něj přijdou tak nějak prázdnější. Tóny všemožných hudebních nástrojů a občasný smutný zpěv dokreslují celkový dojem stejným způsobem, jako poslední kousek skládačky udělá z jednotlivých dílků dokonalý obraz. Až budete procházet prázdným, ztichlým bulvárem, který byl dříve romantickým místem pro srazy milenců, zničeným a špinavým, s občasnou sochou z černého popela v moment smrti ještě se líbajícího páru, pohne to s vámi. A až budete za strhující melodie dobývat starou pevnost, ve změti výbuchů a kvílení nepřátel naopak vyletí adrenalin tak vysoko, jak ve správné akci má.

Bastion bohužel není nekonečný. Naopak je trochu kratší, než byste si po jeho dohrání přáli. Totiž, on tak krátký ve skutečnosti není a na indie poměry je naopak docela výživný a relativně dlouhý (navíc obohacený o možnost znovuzahrání ve speciálním modu New Game Plus – zdvojnásobujícím čistou dobu gameplaye), jenže je natolik intenzivní, zábavný a emotivní, že hrozně rychle uteče a pokud ho hrajete na jeden zátah, zdá se to jako chvilička (můžete ho mít za sebou za osm, ale s plněním  nepovinných odboček a zbraňových výzev třeba až dvanáct hodin!). Obtížnost je možná malinko nižší, než by hardcore hráči měli chuť, ale jak již bylo zmíněno, lze si to vše ztížit a tak zároveň i prohloubit vylepšování postavy tam, kam casual hráči ani nedohlédnou.

Osobně jsem se nad finálním verdiktem rozmýšlel tak dlouho, jako zatím nikdy v žádné recenzi pro tento či jiný server. Faktem je, že Bastion je hra výjimečná a po mnoha stránkách naprosto perfektní. Má sice drobné chybky a také na indie poměry stojí malinko více, než některé jiné tituly (13.99 euro, tedy zhruba 350 korun), ale veškerý aspekty toho všeho do sebe zapadají takovým způsobem, že by se mohla jiná herní studia bez nadsázky učit. Zpracování, příběh, zábava, poselství… to vše tu je a čeká jenom na vás. Osobně nemohu jinak, než sáhnout po absolutním hodnocení. Je to úplně jiných sto procent, než dostala například Terraria nebo N – tohle je příběhová hra, která stála spoustu peněz a práce a je to na ní vidět. Její kvality leží někde trochu jinde, než třeba právě u výše zmíněných her a pokud je po zahrání neuvidíte, tak mé hodnocení berte  alespoň jako hold vývojařům za takto povedený kousek, který do detailu plní všechno, čím má alternativní herní produkce také být. Nejen hříčkami zadarmo s nápadem a pro zabavení při přestávce na oběd v práci, ale také třeba uměním. Uměním, které se zatraceně dobře hraje.

Bastion – 100%

+ bezchybné zpracování grafiky, hudby a hlasu, poutavost světa a příběhu, intenzita a variabilita při samotné akci

- nemusí sednout každému, lehce jednodušší pro zkušené hráče, vesměs bezvýznamné maličkosti

napsal a celé putování prošel, Raindancer