N – minimalistická honba za zlatem ve stylovém podání akrobatického ninji

Hned na začátek musím přiznat, že jsem se na recenzování tohoto titulu nesmírně těšil. Jedná se dle mého názoru totiž o jednu z nejlepších indie her, jaká se dá na světě nejen sehnat, ale i v celkovém slova smyslu vytvořit. Proč tomu tak je se budu snažit vysvětlit na následujících řádcích. Ve zkratce proto, že N představuje dokonalý koncept skákačky – o to nejlepší obohacený a o to zbytečné osekaný koncept zábavy, která vám díky svému podání může vyplnit před obrazovkou jak volnou minutu, tak třeba několik hodin v kuse.

N je dokonale jednoduchý a minimalistický název – stejně jako koneckonců celá hra. Do rukou se vám dostává droboučká postava zahaleného vraha, špióna a akrobata v jednom, postava ninji (od toho nejspíš N v názvu). Jeho úkolem je projít a přežít v neuvěřitelném množství zapeklitých úrovní  (nikdy jsem hru nedohrál do konce, ale dá se jich odemknout něco přes pět stovek, přičemž toto číslo není zdaleka konečné – díky vloženému level editoru a stále aktivní komunitě se můžete bavit touto hrou teoreticky navždy), přičemž nemá k dispozici nic jiného, než běh do dvou stran a klávesu pro skok. Může se to zdát jako málo, ale opak je pravdou – díky tomu, že tvůrci si s pohybovou škálou zakukleného hrdiny opravdu vyhráli do detailu, nikdy nepocítíte potřebu jakýchkoliv jiných schopností. Ninja totiž sice nemůže nijak útočit, šplhat, krčit se či třeba dělat kotrmelce, ale  jeho skákání není vůbec tím obyčejným „pohybem vzhůru a pádem dolů“, jako od dob Maria. Kdyby ve feudálním Japonsku existoval parkour, ninjové by díky svým pohybovým schopnostem byli jeho mistry – a náš hrdina by byl jejich vůdcem. Hra totiž chytře využívá, kopíruje i naprosto převrací fyzikální zákony. Rozběhem získáváte rychlost, stejně tak jí nabíráte volným pádem. Čím větší rychlost, tím delší skok. Pokud skočíte do stěny, plošinky, či nějaké jiné překážky, ninja se jí chytí a působí na něj tření – pomalu klouže dolů, ale stále je schopen se pustit a odrazit i třeba od naprosto kolmé stěny. Díky tomu, že se ve hře vyskytují různě tvarované plošinky, trampolíny, fixované i volně pružné překážky a spousta dalších věcí, je zde poměrně dost široká škála možností, jak se čím proplést. Příklad – dopadnete na pružnou, volně visící čtvercovou plošinku. Váš pád v jisté rychlosti s jistou vahou působí na plošinku, takže ta je stlačena níž a klesá. Sama se ale chce vrátit do své původní polohy, takže se na ní můžete stejně tak pokusit zůstat a vyrovnat, jako se ve vhodnou chvíli šikovně odrazit a využít stlačenou energii k dalšímu, mnohem delšímu skoku. Stejně tak si ale musíte dávat pozor na to, jakou silou zrovna skáčete a dopadáte – když s rozběhem mocně dopadnete na trampolínu, která vás vymrští přes celou obrazovku, vy minete kýženou plošinku a padáte, nemusíte to přežít (pokud opět nevyužijete prostředí a například nenasměrujete svůj pád na šikmou plochu a nedopadnete šikovně po směru pádu, do běhu a tedy zpomalujícího tření). Všechno naprosto bezchybně funguje, intuitivní herní principy vám přejdou do krve a za chvilku zjistíte, že se vám snad žádná hra ještě neovládala takhle skvěle.

Navzdory perfektním pohybovým schopnostem vašeho hrdiny a šikovným prstům ale budete umírat. Ne jednou, ne dvakrát, ba ani padesátkrát. Za celé hraní se smrti počítají bez nadsázky na stovky, snad později i tisíce. Není to takový problém jako u jiných her – každá úroveň je tvořena jednou jedinou obrazovkou, takže její restartování je okamžité a i u těch nejsložitějších netrvá nikdy příliš dlouho (řádově několik sekund až desítek sekund) dostat se na místo, kde jste minule zklamali. Za smrt navíc nejste nijak penalizování, neexistuje zde omezení životů nebo bodů. To je systém, za který budete vývojářům mnohokrát děkovat. Smrt zde totiž číhá doslova na každém centimetru, občas v pěkně zákeřné podobě. Kromě již zmíněných fyzikálních zákonů (smrt pádem, smrt naražením do překážky ve vysoké rychlosti,…) jsou zde i skuteční protivníci, se kterými se nemáte žádnou možnost nějak dlouhodobě vypořádat. Na jednu stranu jsou zde statické miny, kterých se stačí dotknout a je po vás (samozřejmě, že obvykle umístěné s nepříjemně vychytralou předvídavostí), jenže postupem času se k nim přidává i další skupina nepřátel. Jedná se o jakousi variaci na duchy z Pac-Mana, kombinované s věžičkami z Tower Defense. Někteří si jen tak chodí jistou svou naučenou trasu a pouze vlézt jim do cesty znamená jistou smrt. Jiní vás ale po spatření začnou pronásledovat, popřípadě se alespoň pustí vašim směrem. Vrcholem všeho jsou nepřátelé se zbraní na dálku – budete utíkat zaměřovači variace na sniperskou pušku (zůstanete chvilku déle v hledáčku a nepřežijete), zdrhat kulkám z gatlingu, či uskakovat laserovým výbojům. Většinou ale (přinejmenším při prvním setkání se hrou určitě) moc netušíte, co od jakého typu nepřítele čekat, takže opět přijde několik smrtí, než vůbec zjistíte, co vám hrozí za nebezpečí. Ani potom ale není nic lehkého (zvlášť v pokročilejších úrovních) najít zdárnou cestu ke dveřím konce levelu – a co teprve když se na jedné mapě sejde víc nepřátel různého druhu a to vše je prokořeněno notnou dávkou min.

Pokud byste se domnívali, že tím snad už veškeré trable končí a jinak už se bude jednat jen o nerušenou skákačku, nebyla by to tak docela pravda. Jak jsem již zmínil, dveře označující konec levelu totiž nejsou od začátku otevřené – je nutné na obrazovce najít a aktivovat spínač, který je uvolní. Ale i tak nemusí být ještě dostupné – mnohdy se stane, že vám v cestě stojí ještě několikero různých pater a dveří, které mají vlastní vypínače. Problém představují i jednosměrné vchody a záklopkové pasti – nejednou se vám stane, že si svým nepromyšleným počínáním (nebo prostě jen horečnatým úprkem o holý život) znemožníte úroveň vůbec dokončit. Takže opět následuje restart. Stejně jako úlisný obchodník v rádoby-výhodné televizní nabídce i já ale musím říct, že to stále ještě není všechno. Celé strádání a boj o holý život provází ještě jeden neúprosný nepřítel, před kterým se za žádnou překážkou neschováte. Jedná se o časový limit, který je na začátku každé úrovně stanoven a ubíhá neúprosně a nezastavitelně. A jakmile doběhne, následuje v této hře tolik oblíbená kratochvíle – okamžitá smrt. Existuje jedna možnost, jak si ale časový limit trošku prodloužit. Těžko říct, jestli si přeneseně řečeno „kupujete čas“, nebo jestli se ninja živý drahými kovy, ale jediná věc, která může protáhnout váš čas pro ukončení úrovně, je sběr zlata. Zlato ve formě malých cihliček je obvykle rozmístěno po úrovni, mnohdy v místnostech a zákoutích, kam byste normálně nemuseli ani šlápnout – ale aby byl čas šlápnout někam jinam, stejně tam musíte. Je to také jediná možnost, jak srovnávat svoje skóre s ostatními hráči (samozřejmě možnost online srovnání). Ve spoustě úrovní je totiž mnohonásobně více zlata, než je potřeba času – takže je jeho sběr a propočítávání, jestli se vyplatí už skončit, nebo ještě skočit pro další, jedinou taktikou, jak být nejlepší v té či oné úrovni.

Možná jste si všimli, že jsem se celou dobu vyhýbal jakémukoliv detailnějšímu popisu prostředí, nepřátel, nebo samotného hrdiny. Je to proto, že jsem si nechával tenhle aspekt jako pověstnou třešničku na dortu. Grafika hry a vůbec celé její zpracování je bez přehánění geniální. Alespoň v mých očích je postavička ninji (navíc s ohledem na její velikost, tedy spíše malost) úžasně stylová a hlavně naprosto bezchybně animovaná. Nepřátelé jsou jednodušší, ale velice snadno rozpoznatelní a časem se jich naučíte bát (ačkoliv jsou třeba tvořeni kroužkem s tečkou uprostřed). Vše je podáno v měkkých nekřiklavých barvách, což je podle mého jako stvořené do nudné chvíle v kanceláři, nebo i k relaxu doma, když už prostě nemáte náladu na nic složitého.

Ano – největší předností je totiž jednoduchost hry, navzdory její složitosti. Od spuštění hry k jejímu přímému hraní vás dělí zhruba tři sekundy, neexistují zde žádné nahrávací časy ani nic jiného. Zapnete, vrhnete se na úroveň, dvacetkrát umřete, pak ji zvládnete a jdete dál. To celé nemusí trvat déle, než minutu – ale úžasné je, že dokáže bavit i hodinu nebo dvě. A to je právě to geniální – dokonale naplnit koncept casual hraní, ale zároveň zabavit na delší dobu, je- li třeba.

A pokud stále váháte, jestli máte hře N věnovat svůj čas (o čemž pochybuji, protože její stažení a zahrání prvních dvou tří úrovní trvá kratší dobu, než četba této recenze), existuje jeden argument, na který slyší všichni lidé bez rozdílu pohlaví, věku, rasy či náboženství. Tento perfektní titul je naprosto zdarma a má téměř nulové hardwarové požadavky (vše běží ve flashi). Takže nemeškejte a zkuste si tuhle perlu zahrát. Nebudete litovat.

Verdikt: 100%